Tatooine - Po stopách nepřítele

Tohle její batmanovské mizení mě opravdu přestávalo bavit. Nicméně ať se odsud chtělo vynořit cokoliv, tak jsem pro to měl překvapení. Začal jsem se soustředit a potom zvedl ruku na protější stranu propasti. Tyhle kousky jsem už delší dobu nedělal, ale bývala to svého času docela legrace. Pousmál jsem se a strhl kus protějšího úbočí přímo do otevírajících se vrat...

Vymrštil jsem se z místa a dopadl na druhou stranu vrat, která byla pokryta kamením a pískem. Vytáhl jsem tepelný detonátor a letmým pohybem jsem ho hodil přímo do díry. Počkal jsem až vybuchne a pak jsem skočil přímo dolů. V případě, že by tam byla tma jsem aktivoval noční vidění. Pád jsem ubrzdil stejně, jako předtím do té strže...

Zdálo se, že jsem spustil menší výbuch, to mi zase tak moc nevadilo, 2 z mých 3 stránek neměli žádný problém zabíjet imperiály, pouze moje Jedijská část měla nějaké námitky proti masakru, na druhou stranu oni měli zbraně, přesilu...
"Ano, to je celkem dobrý plán, ale mám lepší..." řekl jsem. Byl jsem fakt otrávenej a měl jsem plné zuby utíkání. Vytáhl jsem opět svojí zbraň a spustil palbu po imperiálech. 20? Bah, to nebylo nic. Našel jsem si nějaké vhodné krytí a nepřestával zasypávat imperiály palbou. Do koridoru, kterým přibíhali posily jsem ještě hodil obyčejný granát, aby mi trochu pomohl zredukovat jejich počty a mezitím jsem se stále snažil lokalizovat pomocí Síly toho protivného sitha...

ARCHANDĚL..

Jak chcete...pane drsnej...
Ozvala se odpověď.
Tys zalezl za nějkou trosku a ostřeloval impy. Dostávali jeden po druhém, než se začali krýt a ty jsi musel co nejvíce vynalézat jak je dostat z úkrytu.

Najednou...se v temnotě uviděl přicházet postavu.
Impové, když ji uviděli, jí šli z cesty.

Po chvíli přestřelky se imperiálové stáhly trochu do ústraní a já musel použít trochu vynalézavosti, abych je dostal. Pak ale na scénu přišla zřejmě některá z akolyt. "Vida..." řekl jsem. "Co kdybyste přivedla svého mistra a nezdržovala mě..." řekl jsem. Nebál jsem se akolytů ani sithů...

Žena

Upřela na tebe pohled a naprosto nezměnila svůj výraz.
Můj pán tvrdí, že mu nesmírně nabouráváte jeho plány. Zabít vás, bude má zkouška!
Aktivovala své dva meče a rozešla se k tobě.
Cestou máchla rukou a hořící troska stíhače se pohnula a zamířila k tobě.

"Tvůj pán je zbabělec, poslal tě na smrt, aby získal čas k útěku..." řekl jsem a schoval svojí zbraň. Levou rukou jsem zastavil leticí trosky, zvedl jsem pravou a tou odhodil tu ženskou zpátky do chodby, kterou přišla. "Nemáš tušení, s jakými silami si tady zahráváš..." dodal jsem. Lehce jsem mávnul rukou směrem k imperiálům. "Odhoďte zbraně a zmizte odsud..." dodal jsem. Přeci jen moje speciální schopnost byla měnit názory a vzpomínky lidí...

Žena

Zvedla se ze země, nejspíš nečekala, že použiješ sílu.
Můj pán mi řekl, že jsi silný...a to je má výzva...řekl mi...že jsi býval jedním z nás...a zradils...jsi...jenom nechutnost...
Impové uslyšeli tvá slova, zvedli se a odešli, jako nic.
Síly mého pána jsou daleko mimo tvé chápání...ubožáku...myslíš si, že o něm víš, ale nevíš nic...Alderaan byl jen začátek...tvůj zásah nic nezměnil a nezmění.
Připravila své meče a rozběhla se na tebe.

"A v tom se mýlíš ty... i tvůj pán! Nikdy jsem nebyl jedním z vás..." řekl jsem smrtelná vážně a opět jí od sebe odhodil, tentokrát daleko větší Silou než předtím. Ani jsem se nenámal vytahnout meč na tuhle ženskou. "Až se setkám s tvým pánem pak uvidím, jak moc jsou jeho síly nad mé chápání... " Nehodlal jsem ztrácet čas s akolytou. Sevřel jsem pěsti a pomocí Síly jsem rozdrtil její zbraně.

Žena

Tentokrát však tvůj útok čekala a uskočila mu. Byla rychlá...mnohem rychlejší než obyčejný akolyta.
Jediným skokem se dostala na polovinu cesty k tobě a tvůj pokus o rozdrcenáí zbraní také nevyšel, protože obě hodila obloukem proti tobě.
Já jsem vyvolená...já jsem Sazorjiki!!!
Zvedla ruce a začala po tobě chrlit blesky.

Akolytka mě nepěkně překvapila. Nebyla úplně neschopná. Přinejmenším byla mnohem rychlější, než jsem čekal, ale stále ne dost rychlá na to, abych se začínal bát. Pohnul jsem rukou a oba meče odpálil telekinetickou vlnou někam do pryč. Ta žena se začala oddávat svému hněvu, jako každý dobrý sith. "Jak chceš... " pronesl jsem. Nechtěl jsem se s ní utkat v duelu s blesky, to nebýval dobrý nápad v malých prostorách. Vyskočil jsem do vzduchu, abych se vyhnul jejímu útoku, další vlnou jsem jí povalil na zem, dopadl před ní a holou rukou jsem jí chytil za čelo. "Uvidíme, jak se tahle schopnost vyhne tvému chápání..." řekl jsem a pronikl do její mysli. Nevěděl jsem proč, ale cítil jsem, že zabít jí by bylo špatný. Sžírala jí nenávist, hněv a zloba, jako všechny sithy a já měl tu schopnost tohle změnit... chtěl jsem najít ten zdroj a odstranit vzpomínku na něj. A kdyby to nevyšlo, vždycky jsem mohl zařídit, aby zbytek života strávila v domění, že je roztomilá ovečka...

Už jsem to skoro měl, když v tom jsem se trochu proletěl. Škoda, ještě chvíli a bylo by po starostech, ale tohle se dalo čekat. Zvedl jsem se jediným stiskem tlačítka jsem ze sebe shodil celou zbroj až na rukavici s vibročepelí. Druhou rukou jsem aktivoval svůj meč. "Tak tedy po zlém..." dodal jsem. Bojovat proti třem se mi zrovna nelíbilo, ale svoje přesvědčovací schopnosti jsem nemohl používat bohužel tak často, bylo jich moc na to, abych si s nimi hrál pomocí Síly, zbývala poslední možnost. Na zlomek vteřiny jsem zavřel oči a když jsem je opět otevřel, tak v nich zasvítilo fialové světlo. Force rage - schopnost, kterou jsem nepoužíval rád, byla to příliš nebezpečná schopnost, která byla schopností naprosto temnou a zlou. Nicméně věděl jsem, že ta temnota ve mě existuje a nikdy nezmizí, přesto jsem se naučil jí ovládat, místo toho, aby ona ovládala mě... vyrazil jsem do útoku obrovskou rychlostí. Nesměl jsem se tu zdržovat, musel jsem to ukončit rychle. Z volné ruky jsem vystřelil salvu blesků a hned na to jsem zaútočil na nově příchozího Nautolana mečem

Ti šmejdi měli tu výhodu, že byly 3 a navíc se nezdáli totálně neschopní. Musel jsem být opatrný a nepřeceňovat své síly. V poslední chvíli jsem nadskočil do vzduchu a nechal obrovského chlápka aby smetl tu ženskou a ze vzduchu hodil světelný meč přímo do toho Nautolana. Musel jsem zredukovat jejich počet...

Chlápkův meč jsem nezastavil, jen jsem proti němu vyslal další telekinetickou vlnu, kterou jsem ho chtěl zarazit někam do zdi i s jeho mečem. Druhou rukou jsem vypálil blesky přímo na zraněného sitha. Hned na to jsem si přitáhl svůj meč a vrhnul se na toho obřího chlapa, abych ho rozpáral od hlavy až pasu...

Force rage jsme nemohl udržet už příliš dlouho a až zmizí, tak přijdu o jedinou výhodu, co jsem proti nim měl. Odskočil jsem dozadu a udeřil rukou do země. Vyslal jsem vlnu na obě strany, dost silnou na to, aby to ty jelimany rozházelo všude kolem. Hned na to jsem z obou rukou na obě strany začal sypat tuny blesků. Hodlal jsem je zničit jediným úderem...

Chvíli jsem lapal po dechu. Force rage byla vysilující schopnost. Ale sotva jsme popadl dech tak jsem se vydal směrem, kterým jsem cítil sitha. Únava rychle přecházela a já měl chuť připarvit galaxii o dalšího padoucha. Netušil jsem, kde je ta žena, co mě pořád kryla ale nejspíš měla svoje starosti.